Zní to přeci logicky: „Když budou dceřiné společnosti plánovat do skupinového účtového rozvrhu, budeme mít rovnou jednotná data.“ Jenže praxe často vypadá jinak. Ve skutečnosti je to jedna z nejrychlejších cest, jak ztratit důvěru v data. Proč?

1) Srozumitelnost je základ přesnosti

Skupinový účtový rozvrh bývá pro lokální týmy příliš abstraktní nebo odtržený od jejich každodenní reality. Pokud lidé v dceřiné společnosti nerozumí struktuře, do které mají plánovat, začnou čísla „střílet od boku“, nebo nevhodně agregovat.

Výsledek? Report je sice sjednocený, ale důvěryhodnost dat nulová. V centrále se stejně rozjede kolečko dotazů, oprav a vysvětlování.

2) Lokální účtový rozvrh je přirozený jazyk účetních i manažerů

Lokální účtový rozvrh není rozmar. Odráží místní legislativu, procesy a způsob, jakým firma skutečně funguje. Když dceřinka plánuje ve „svém“, plánuje s kontextem:

• lépe se orientuje v návaznostech na minulá období,
• vidí logiku nákladů a výnosů,
• umí plán následně používat pro řízení provozu, není to je tabulka pro centrálu.

3) Řešení? Převodový můstek

Místo „ohýbání reality“ u dceřiných společností je efektivnější zajistit kvalitní převodový můstek:

1. Dceřiná společnost plánuje v lokálním rozvrhu.
2. Systém automaticky převede (namapuje) data na skupinové účty.
3. Centrála dostane konsolidovaný pohled, který je porovnatelný napříč skupinou a zároveň má jasně dohledatelné vazby na lokální realitu.

Tímto přístupem získáte dvě věci, které jdou jinak proti sobě: lokální srozumitelnost + skupinovou jednotnost.

Co říci na závěr?

Nenuťte dceřiné firmy mluvit jazykem, který jim není vlastní. Nechte je plánovat v jejich přirozeném prostředí a technologicky zajistěte „překlad“ do skupiny.

Získáte tím:

• vyšší zapojení lokálních týmů,
• méně obcházení a „vyplňování pro centrálu“,
• a především data, kterým se dá věřit.